Luděk Bohman, slávistická legenda ze škvárového oválu se štafetovými medailemi a takřka nesmrtelným rekordem

Největší slávistická legenda, fotbalista Pepi Bican, proslul nejen neuvěřitelným množstvím nastřílených gólů, ale i obrovskou rychlostí na hřišti. Luděk Bohman sice gólmany soupeře neohrožoval, zato o něm můžeme říct, že patřil mezi těch několik málo vyvolených slávistů, kteří byli s jistotou rychlejší než Pepi.

Na atletické dráze se sprinter Luděk Bohman zaskvěl především jako člen úspěšných štafet na 4x100 metrů. Začalo to bronzem na ME 1969 v Aténách a vrcholilo zlatou medailí z ME 1971 v Helsinkách. O rok později na OH v Mnichově skončily medailové ambice československé štafety těsně pod stupni vítězů, na 4. příčce.

Všech těchto úspěchů dosáhl Luděk Bohman coby člen atletického oddílu pražské Slavie, ve které po skončení aktivní kariéry působil i jako trenér.

Statistici mu napočítali celkem 31 medailí z republikových atletických šampionátů, léta patřil mezi slávistické opory i v soutěžích družstev. Na minulém galavečeru byl atlet Luděk Bohman, který v prosinci oslaví své 78. narozeniny, po právu zařazen mezi legendy SK Slavia Praha.

Jak jste se vlastně dostal do Slavie? Kde jste s atletikou začínal?

„Já jsem z Nymburka. A tam jsem s tréninkem začal asi ve svých 14 letech. Nejdřív ze mě chtěli udělat výškaře, ale pak brzy zjistili, že na to nemám parametry.“

Kde jste trénovali?

„Říká se tam u nás na Žabikuňku, vybíhali jsme tam mezi stromy na železniční násep. Pak jsem šel do Mělníka na průmyslovku, tam jsem hodně trénoval individuálně, běhal jsem podél Labe, důchodci, co tam chodili na procházky, už mě znali. Závodil jsem za Kolín, měli jsme tam dobrou partu, na dorosteneckém mistrovství republiky jsme vyhráli štafetu. A v pětašedesátém Slavia spadla z ligy, byla s Kolínem ve stejné skupině, takže mě tam viděli. Asi jsem je zaujal, a tak mě oslovili.“

A stěhoval jste se do Prahy, předpokládám?

„Nejdřív jsem na Mělníku musel odmaturovat. To si pamatuju, o víkendu byla liga dospělých, já byl v dresu Slavie dvakrát třetí na stovku i dvoustovku, to byl tehdy pro mě nečekaný úspěch. A v pondělí jsem šel k maturitě. Ta dopadla taky dobře, chválabohu.“

To byl šestašedesátý rok. Tehdy napoprvé jste si ale ve Slavii ještě dlouho nepobyl.

„Jeli jsme na závody do Vídně do Pratru a taky do Švédska, tohle bylo ve Slavii vždycky dobré, co se týče výjezdů do ciziny. Vyjednával je pan Paráček, co se pohyboval i kolem slávistického fotbalu. Ale za dva nebo tři měsíce jsem musel na vojnu. Já tedy nebyl v Dukle, ale ve Stromovce v Rudé hvězdě, dneska se to jmenuje Olymp.“

Jaká tehdy v 60. letech byla atletická vojna?

„Nemohl jsem si na nic stěžovat. Po snídani jsme měli dvě hodiny vojenskou přípravu, a tím to končilo. Jako sportovní rota jsme se rozprchli na tréninky, výjimečně byly na programu i nějaké ty střelby a podobně. Já jsem se na sprinterských tratích postupně zlepšoval, dostal jsem se s Rudou hvězdou i na zájezd do Švýcarska. A po dvou letech vojny mi nabídli, jestli u nich nechci zůstat. Ale já už se těšil na atletickou partu ve Slavii, a tak jsem se do ní vrátil.“

A od devětašedesátého už jste jí pak byl věrný až do konce vaší závodní kariéry, je to tak?

„Ano, když jsem přišel z vojny, vedl mě Petr Bogen, a pak jsem měl jako svého posledního trenéra Jardu Vostatka. Na mistrovství Evropy jsem byl naposledy v roce 1978, ligu jsem pak běhal ještě v osmdesátém, a pak už to šlo tak nějak do ztracena. Dokonce jsem se tehdy v závěru trénoval sám.“

Jak to ve Slavii fungovalo? Měli jste tréninkovou skupinu sprinterů?

„Z Hvězdy se mnou přišel překážkář Nádeníček, ale toho potom rychle zlanařili do Třince. Běhával tam s námi Pepík Čeliš, ten s trenérem Vostatkem pracoval už před vojnou, taky velice dobrý čtvrtkař Milan Hirsch. A začínala tam i Monika Schönauerová, to byla reprezentantka na 100 metrů překážek. Měli jsme dobrou partu.“

V čem byl atletický oddíl Slavie specifický, ve srovnání s konkurenčními oddíly?

„Ve Slavii měli vždycky šikovné funkcionáře, takové ty šíbry, co uměli do týmu zlákat zajímavá jména. Každoročně se jezdilo do Turecka. A pamatuju se, že v roce 1970 byl zájezd do Kanady a Ameriky, tak na něj tehdy nalákali asi 5 reprezentantů z Dukly Praha, co už s atletikou pomalu končili, ale tahle možnost je tehdy zaujala.“

A jak se Slavii dařilo sportovně?

„V celostátní soutěži družstev dominovala Dukla Praha. A my, jako Slavia, jsme obvykle soupeřili s Duklou Banská Bystrica o druhé místo. Někdy z toho bylo to stříbro, jindy bronz, pak už to šlo trochu dolů.“

Dnes se nejlepší čeští atleti zúčastňují například seriálů, jako je Diamantová liga. Jak vypadal závodní rok ve vaší éře?

„Mistrovství Evropy, stejně jako olympijské hry, se obvykle konaly jednou za čtyři roky, byť zrovna v těch letech,kdy jsem závodil já, to bylo trochu jinak a ty šampionáty byly častější. Každopádně atletické mistrovství světa se tehdy ještě nepořádalo, to až od roku 1983. Ale konala se tehdy řada mezistátních utkání v atletice, Pohár Bruna Zauliho, Rošického memoriál v Praze, mítink Pravda-Televízia-Slovnaft v Bratislavě, Zlatá tretra v Ostravě, tam bývala i dobrá zahraniční konkurence, a k tomu atletická liga. Na mezinárodní úrovni jsem za svoji kariéru nasbíral 34 startů za reprezentaci. I když člověk nebyl jedna nebo dvojka na sprinterských tratích, dostal se ven coby člen štafety. A jak už jsem zmiňoval, hodně se jezdilo ven i se Slavií.“

Připomínal jste zájezd slávistických atletů do USA a Kanady. To musela být dost nákladná položka v rozpočtu oddílu, ne?

„Však jsme si na něj museli taky částečně vydělat. Pamětníci si ještě vybaví, jak vypadal starý stadion v Edenu se škvárovou dráhou kolem fotbalového hřiště. Z jedné strany se zdvihal násep, na kterém jsme budovali základy pro konstrukci, na které pak byly přichyceny reklamní panely. Ručně jsme to tenkrát kopali. A ušetřilo se díky tomu za to, že by to celé budovala nějaká stavební firma. Ty prostředky se pak místo toho mohly přidat na cestu za oceán.“

Užil jste si vůbec současného atletického areálu Slavie?

„Až na sklonku své kariéry. Jinak jsem prakticky veškerou svoji slávistickou éru strávil na stejném stadionu, na kterém hrávali i fotbalisti. A zejména na jeho škvárové dráze, před dřevěnou tribunou. Vybavuju si, že jednou se tam konalo mezistátní atletické utkání s Francií, ve všech disciplínách tři na tři. A ti Francouzi měli už tenkrát z Edenu neskutečnou srandu, ten stadion jim připadal prehistorický.“

Zavzpomínejte na něj!

„První, co mě napadá, byla šatna bez oken, bez větrání. Já si tedy nosil zpocené věci vyprat domů, ale někteří ne. A co vám budu povídat. V tomto ohledu to tam moc dobré nebylo.“

Stadion jste každopádně sdíleli s fotbalisty Slavie. Jak jste s nimi vy atleti vycházeli?

„Skvěle, byli to fajn kluci. Kamarádil jsem třeba se Zdeňkem Klimešem. Kolikrát za námi přišli, aby se třeba poradili, co mají dělat, aby byli na hřišti rychlejší. Znali jsme se, fungovali na jednom placu, jak se říká, ty vztahy byly v pohodě. Oni byli, dá se říct, poloprofesionálové. Byli sice zaměstnaní v IPS, ale do práce tam normálně nechodili, co si budeme povídat, jenom pro výplatu. Tehdy to tak v ligovém fotbale bylo v Československu nastavené. Fotbalisti trénovali většinou ráno. A my pak později, odpoledne, ve volném čase. Já jsem v podstatě profesionál nikdy nebyl, chodil jsem normálně do práce.“

To je v dnešní době těžko představitelné, velká část olympioniků je dnes zaměstnaná v resortních střediscích vrcholového sportu, kde se prostě a jednoduše zabývají sportovní přípravou. Takže jak jste to měli nastavené vy?

„My, tedy atleti Slavie, jsme tenkrát měli jedinou výhodu v tom, že náš předseda Antoš byl zároveň ředitelem Teplárny Malešice. A tak tak tam některé z nás zaměstnával. Ne všechny, to by nešlo, ale třeba já byl stavař, tak se to profesně hodilo. Mojí největší pracovní úlevou, kterou jsem z toho těžil, ale byla jedině a pouze o jednu hodinu zkrácená pracovní doba. A to až poté, co jsme z mistrovství Evropy v roce 1969 přivezli se štafetou první velkou medaili. Jinak jsem vždycky normálně pracoval. A musím říct, že mi to nijak nevadilo, já bych si skoro ani neuměl představit, že bych jenom trénoval a nedělal nic jiného.“

Vaše největší sportovní úspěchy jsou spojené se štafetovým během na 4x100 metrů. Vaši kolegové ze štafety působili v jiných oddílech, takže jak vaše příprava reprezentační štafety probíhala?

„S výjimkou Ládi Kříže, který běhal za Vítkovice, působili všichni ostatní v Dukle Praha, takže jsme se tak jednou měsíčně potkávali v Praze, obvykle na Julisce. A trénovali jsme přitom prakticky výhradně předávky. Před hlavními soutěžemi nás pak obvykle vzali na soustředění do zahraničí, to bylo obvykle Bulharsko, Rumunsko, jednou jsme byli v Soči. Na starosti nás měl Leopold Láznička, ústřední trenér, sám bývalý sprinter.“

Evropský bronz z Atén 1969 jste získali ve složení Ladislav Kříž, Dionýz Szögedi, Jiří Kynos, Luděk Bohman. Pak se ale sestava postupně trochu měnila, že?

„O dva roky později jsme v Helsinkách mistrovství Evropy vyhráli, když místo Szögediho naskočil na druhý úsek Juraj Demeč. A rok na to už se konaly olympijské hry v Mnichově. A tam nastala taky změna. Láďu Kříže trápila třísla. A zaskočil za něj Jarda Matoušek, to byla trochu souhra náhod, ale Jarda měl zrovna tehdy opravdu skvělou formu.“

A o štafetě jako celku se to dá říct určitě také. Na OH 1972 v Mnichově jste v průběhu soutěže absolvovali tři štafetové běhy. A pokaždé jste posunuli hranici československého rekordu!

„Ve finále jsme zaběhli čas 38,82 s, který byl potom platným národním rekordem 47 let.“

Čtveřice Stromšík, Veleba, Jirka, Záleský překonala váš čas až v roce 2019, kdy rekord postupně vylepšila hned dvakrát na aktuální hodnotu 38,62 s. Váš rekord byl v olympijských disciplínách nejdéle platným národním rekordem v tuzemské atletické historii. Čím to, že se k vám tak dlouho nikdo nepřiblížil?

„Budu upřímný: To opravdu neumím vysvětlit. Možná to bylo tím, že ta naše generace byla tak silná, že začínající sprinteři měli pocit, že se přes nás nemůžou prosadit. A posunuli se třeba na trať 400 metrů… Opravdu nevím, proč tam vznikla taková mezera.“

Přestože váš čas přetrval v národních rekordních tabulkách takřka půlstoletí, tehdy v Mnichově stačil bohužel jen na čtvrté místo. To vás asi zamrzelo, ne?

„Na západní Němce, jak se tehdy říkalo, nám scházely v cíli tři setiny, bronz byl opravdu blízko. Jirka Kynos to tehdy nesl docela těžce, mrzelo ho, že nám to uteklo, to si pamatuju. On byl z nás nejstarší a tušil, že na další olympiádu už se asi nedostane. Nakonec do Montrealu v roce 1976 nejela mužská sprinterská štafeta vůbec.“

Zopakovat něco takového, tedy boj o medaili právě v této disciplíně, je asi pro současnou českou atletiku nedosažitelný úkol…

„Musíme si každopádně uvědomit, že v dnešní atletice je úplně jiná konkurence. Za našich časů závodila Amerika, Kuba a pak už jen Evropani. Dneska mají silné štafety africké či karibské státy, to se vůbec nedá srovnávat.“

Z republikových šampionátů jsem vám napočítal 31 medailí. Víte vůbec, kde je všechny máte uschované?

„Kdepak. Několikrát jsem se stěhoval, takže opravdu kdo ví, kde jsou. Uschované mám ty z mistrovství Evropy. Zrovna nedávno za mnou přišli studenti z gymnázia, chtěli něco natočit do Paměti národa, tak tyhle evropské jsem za tím účelem vyštrachal. Ale ty osttní, to už opravdu ani nevím.“

Zavzpomínejme ještě na atletickou Slavii z vaší éry. Kdo za ni spolu s vámi závodil?

„Tak to byl třeba Petr Čech, finalista z olympijského Mnichova 1972. Nebo Miroslav Janoušek, výborný koulař. Steepla za nás běhal Petr Holas. A taky za nás závodil Tomáš Jungwirth, později televizní sportovní komentátor.“

Fungovalo ve Slavii už tehdy nějaké propojení na další oddíly, třeba na házenkáře nebo lukostřelce?

„Pamatuju si, že Slavia pořádala slávistický karneval pro všechny oddíly. Dokonce si vybavuju, že mě tam onehdá vytáhli na pódium ke zpěvačce Nadě Urbánkové. A měli jsme tam spolu nějaký komický výstup, ale detaily už si opravdu nevybavím.

Ve vaší závodnické éře hrával za Slavii fotbal například František Veselý, znali jste se?

„No jéje, toho si samozřejmě pamatuju. Jak si koupil nového Peugeota 404 a jak ho tam před Edenem oprašoval. Pamatuju si i na pány z Odboru přátel, na herce Martina Růžka, taky na pana Skopečka, který bydlel nedaleko Edenu, to byli velcí fandové Slavie. A tajemníkem byl tehdy pan Zdychynec, on byl i členem oddílu atletiky, výborně jazykově vybavený. To se uplatnilo na tom zájezdu po Americe i po různých evropských zemích. Tihle lidé by pro Slavii udělali všechno. Tak jako trenéři, kteří dělali všechno prakticky zadarmo. Maximálně někdy dostali nějaké dvě stovky, ale to nehrálo roli. Jenom ty zájezdy jim občas byly odměnou.“

Vy jste si toho za vaše sprinterské medaile v té době, počítám, asi také moc nekoupil…

„Jednou vlastně ano, to jsme na mistrovství republiky dostali nějaké žetony. Za první místo v hodnotě 500 korun, 300 za druhé a tak nějak. A ty žeton y se pak v Prioru daly vyměnit za nějaké zboží. Když jsme byli v Aténách třetí na mistrovství Evropy, dali nám látku na kalhoty, vážně. A za titul mistrů Evropy ve štafetě to bylo 10 000 korun na jednoho, ale na ČSTV nepočítali s trenérem a s náhradníkem Petrem Utěkalem. Tak jsme dali každý ze svého 2000 korun, aby něco bylo i na tyhle dva, na tom jsme se tenkrát spolu domluvili.“

A co bylo potom?

„Když jsem s vrcholovým sportem skončil v roce 1978, nechal jsem se ještě přemluvit a vystudoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu. A chvíli pak na svazu dělal ústředního trenéra sprintů a překážek. I na Slavii potom vzniklo středisko vrcholového sportu, tak jsem ještě asi dva roky fungoval tam, ale potom už jsem ze sportu odešel nadobro. A vrátil jsem se ke stavařině.“

Na sportovních kolbištích se ale místo vás objevili vaši synové!

„Ludvík byl v mládežnických kategoriích docela dobrý i v dálce, pak se coby sprinter také dostal i do reprezentační štafety. A Martin, ten jezdil na bobech. Na zimní olympiádě závodil, byl na ní posléze i jako trenér a funkcionář, takže má těch olympijských účastí nakonec mnohem ví než já.“

Jste zvědaví, kdo další vstoupí do síně slávy? Budťe u toho a kupte si vstupenky na slávistický galavečer Hvězda roku 2024!

Partneři slávistického galavečera Hvězda roku 2024: